Jitka Paitlova

Objectivity, as one of the key attributes of science, has become an indispensable part of its ethos and a central theme of the philosophy of science. As such, it has been a subject of philosophical reflection by a number of authors. In our project – in which both philosophers of science and scientists participate – we examine the concept of objectivity in the natural sciences with the tools of experimental philosophy. We aim to identify specific operational dimensions of objectivity, those with which current scientist actually work, thus making them accessible for further theoretical analysis and research. In this text, we present results from the first, qualitative phase of our research based on in-depth interviews and focus groups with scientists working in the Czech Republic. Further, we confront this empirical data with theoretical notions of objectivity. We also present other findings from the research and formulate hypotheses for the research’s subsequent phases.

Studie pojednává o analýze a navrhovaném řešení problému „hodnotové neutrality" vědy německým kritickým racionalistou Hansem Albertem. Především Albert odmítá dvě vyhrocené pozice: novopozitivistickou ignoraci hodnotících soudů i jejich existencialistickou adoraci. Naopak se prostřednictvím takzvaných přemosťovacích principů snaží překlenout propast mezi poznáním na jedné straně a rozhodnutím na straně druhé. V návaznosti na Maxe Webera uznává princip hodnotové neutrality ve vědě, ovšem pouze v oblasti jejího objektového jazyka, neboť věda jako technologický systém výpovědí má pouze informativní, nikoli normativní charakter. To však nevylučuje hodnocení v rovině předmětů věd a v rovině hodnotové báze věd. Dále se tato studie věnuje otázce hodnoty vědy o sobě a nakonec krátkému seznámení s Albertovým pojetím kritického racionalismu jako návrhu „způsobu života".

Článek poukazuje na problém, do jaké míry je smysluplné rozlišovat přírodní vědy, sociální vědy a humanitní vědy, respektive co mají tyto vědy společného potud, pokud je lze skutečně nazývat vědou. Jde o následující otázky: Jaký je rozdíl mezi humanitními a sociálními vědami? Je možné vést ostrou demarkační linii mezi humanitními a přírodními vědami a jejich metodami? Co vlastně opravňuje dotyčný systém výpovědí k tomu nazývat se vědou? Je osudem humanitních věd "kvantitativní smrt" či je naopak možné vedle hi-tech úspěšných exaktních věd považovat humanitní vědy za nepostradatelné know-how pro přežití lidské společnosti? Odpovědi na tyto otázky se budou opírat o definici sociální vědy Maxe Webera, požadavek autonomie metod humanitních věd klasické hermeneutiky, univerzální hermeneutiku Hans-Georga Gadamera, scientistický návrh novopozitivismu a v neposlední řadě o řešení problému hodnotové neutrality vědy Hanse Alberta.

In this paper we present an exploratory study on the understanding of reality among scientists. The nature of reality has been a conundrum for generations of theologians, philosophers, and scientists as well as the lay public. It also appears as a scientific problem in various disciplines, from physics to psychiatry and neuroscience. For the purpose of our study, we employed Chamber REST (Restricted Environmental Stimulation), which has been known to produce substantial perceptual effects such as visual or auditory pseudo-hallucinations. We hypothesized that such experiences could alter basic underlying metaphysical beliefs which our subject-scientists hold about reality. We conclude that the technique showed the potential to induce such changes, but the outcome is also probably dependent on their pre-existing views gained through previous experiences, such as for example altered states of consciousness. Also, the effects of Chamber REST seem to be in this respect comparable to psychedelic sessions.

Kritický racionalismus je v české akademické diskusi spojován především se jménem sira Karla R. Poppera. Cílem tohoto článku je komparativně rozšířit tento obraz prostřednictvím myšlenek Hanse Alberta, Popperova následovníka v německé jazykové oblasti. Konkrétně bude diskutována problematika rozlišení kontextu objevu a kontextu zdůvodnění. Na základě vybraných problémů, s nimiž se Popper nedokázal zcela vypořádat, bude ukázáno, jak tyto problémy do své koncepce involvuje a jak je řeší Albert. Zajímavý na tomto srovnání je především fakt, že Albert pojímá původně filosoficko-vědní problémy v širším filosofickém rámci. Díky tomu se mu podařilo uchopit kritický racionalismus – jak sám Popper uznal – s odstupem a v nových souvislostech. In the Czech academic environment, the critical rationalism is associated above all with the name of Sir Karl R. Popper. The aim of this paper is to comparatively extend this view via thoughts of Popper’s German follower Hans Albert. Specifically, the issue of the distinction between context of discovery and context of justification will be discussed here. Against the background of selected problems, which Popper did not adequately solve, I will demonstrate how Albert involves these problems in his own conception and how he solves them. The interesting fact about this comparison is that Albert approaches the originally philosophical-scientific problems in a wider philosophical context. Thanks to this wider context he grasps the critical rationalism from a distance and in new connections, as Popper accepted himself.

Studie se zaměřuje na problém statusu přírodních zákonů, přičemž vychází z analýzy Popperova raného díla Die beiden Grundprobleme der Erkenntnislehre, které bylo napsáno ještě před Logikou vědeckého zkoumání, avšak bylo publikováno až o téměř padesát let později. Popper je zajedno s logickými pozitivisty v tom, že z logického hlediska je možné rozhodnout o pravdivosti singulárních tvrzení o skutečnosti, nikoli však tvrzení všeobecných. Logičtí pozitivisté proto odmítají uznat přírodní zákony jako všeobecná tvrzení a označují je pouze jako souhrnné zprávy, které mohou být definitivně verifikovány nebo falzifikovány. Oproti tomu Popper tvrdí, že přírodní zákony jsou všeobecná tvrzení, která lze definitivně (logicky) falzifikovat, avšak v pozitivním smyslu se mohou jen dočasně (pragmaticky) osvědčit. Popper se inspiruje tzv. konsekventním pragmatismem a označuje své vlastní řešení problému statusu přírodních zákonů jako asymetrii hodnot.

V následujícím textu nejprve zařadíme Kantovo dílo do kontextu osvícenské filosofie a přiblížíme jeho náhled na některé otázky tehdejší metafyziky a přírodní filosofie. Poté se zaměříme zejména na Kantovu svéráznou koncepci prostoru a času v rámci transcendentální estetiky a transcendentální logiky, kterou Kant systematicky představil v Kritice čistého rozumu. Následně přezkoumáme hlavní námitky, které filosofové i vědci vůči této koncepci vznesli. To nám pak bude odrazovým můstkem k závěrečné debatě o vztahu fyzikálních pojmů a teorií k metafyzice.

The paper focuses on the issue of Plato’s so called “unwritten doctrine” and on the position of “ideas” in it. First, the basic features of classical interpretation of ideas in Plato’s dialogues Phaedo and Republic will be introduced. Further, it will explain “protology”, the theory of principles. Author suggests the protological interpretation of the Idea of the Good that stands out above all existence, as Plato claimed explicitly in Republic. In the end of the paper is discussed the nature of ideal numbers and the mathematical being in the dialogue Philebus.

V článku se snažím odpovědět na otázku, proč byl Platón tak nevraživý vůči sofistům. Hlavní téma mé odpovědi spočívá v rozlišení mezi běžnou antickou sofistikou a pravou filosofickou rétorikou. Podle Platóna je běžná sofistika nebezpečná, protože je zaměřena pouze na populistické lahodění, které rozhodně nevede ke ctnosti. Naopak pravá rétorika je prospěšná, a to nejen pro jednotlivého člověka, nýbrž pro společnost jako celek, neboť se zakládá na takzvané občanské ctnosti. Moje argumentace vychází z intepretace Platónových dialogů Prótagoras, Gorgias a Ústava, se zřetelem k dialogům Politikos a Faidros.