Tomáš Sobek

The main goal of my text is to generalize Alexy's explicative argument against human rights skeptics in order to minimize the overall room for their escape. This argument tries to show that any attempt to intersubjectively justify the nonexistence of human rights as moral rights necessarily commits the so‐called performative self‐contradiction. Alexy worries that the effect of his argument can be weakened by a group reduction of discourse. But I will argue that this worry is overstated because the price of such a reduction is much higher than Alexy estimates. I will then turn to the issue of moral relativism. I will try to show that the explicative argument, if suitably generalized, can cope even with human rights skeptics who think in terms of moral relativism.

Cílem této studie je analyzovat emoční manipulaci jako etický problém. Nejprve budu mluvit o emotivismu, což je metaetická teorie, která je oblíbeným terčem kritiky, protože v pojmech emotivismu se těžko rozlišuje morální argumentace od propagandy. Potom proberu samotný pojem manipulace a ukážu nějaké příklady. Manipulace je eticky problematický způsob ovlivňování chování druhého člověka, a to zejména proto, že nerespektuje jeho osobní autonomii. Emoční manipulace je ale docela spletitá záležitost, protože emoční angažovanost nemusí podkopávat osobní autonomii jednotlivce.

Cílem této studie je analyzovat emoční manipulaci jako etický problém. Nejprve budu mluvit o emotivismu, což je metaetická teorie, která je oblíbeným terčem kritiky, protože v pojmech emotivismu se těžko rozlišuje morální argumentace od propagandy. Potom proberu samotný pojem manipulace a ukážu nějaké příklady. Manipulace je eticky problematický způsob ovlivňování chování druhého člověka, a to zejména proto, že nerespektuje jeho osobní autonomii. Emoční manipulace je ale docela spletitá záležitost, protože emoční angažovanost nemusí podkopávat osobní autonomii jednotlivce.

Tento článek se zabývá problémem těžké volby při srovnávání dvou velmi odlišných alternativ. Takové srovnání můžeme akceptovat jako skutečné dilema, nebo odmítnout jako chybné posouzení, protože se srovnává něco nesrovnatelného. Ale co přesně namítáme, když někoho kritizujeme, že srovnává nesrovnatelné? Co vlastně znamená, když o někom řekneme, že srovnává jablka s hruškami? Ukážeme si, že hlavním zdrojem problému není skutečnost, že se srovnávají položky různého druhu, ale spíše potřeba zohledňovat relevantní kontexty. Náročnost porovnání je úzce svázána s náročností jeho zdůvodnění. Skutečnost, že se srovnává nesrovnatelné, se pak projevuje ve vadách takového zdůvodnění. Zejména v tom, že se nedostává uspokojivá odpověď na praktické otázky, proč se v daném kontextu porovnávají zrovna tyto dvě položky, proč se zde porovnávají podle tohoto a ne jiného kritéria a co z takového porovnávání pro tento kontext vlastně vyplývá. Problém srovnávání nesrovnatelného bude ilustrován na příkladech z estetiky, etiky a teorie práva. This article deals with the hard choice when comparing two very different alternatives. Such a comparison can be accepted as a true dilemma or it can be rejected as a wrong evaluation because it is compared something incomparable. But what exactly do we object to by criticizing someone for comparing the incomparable? What does it mean to say that someone compares apples with oranges? I will show that the main source of the problem is not the fact that items of different kinds are compared, but rather the need to take into account relevant contexts. The difficulty of comparison is closely linked to the hardness of its justification. The fact that it is comparing the incomparable is then reflected in the defects of such a justification. Especially in the absence of a satisfactory answer to the practical questions why just these two items are compared in the given context, why they are compared here according to this and not another criterion, and what follows from such a comparison for this context. The problem of comparing the incomparable will be illustrated by examples drawn from aesthetics, ethics and legal theory.

Máme tři hlavní teorie blahobytu. První je hédonismus. To je teze, že blahobyt jednotlivce zcela závisí na tom, jak se cítí. Blahobyt prostě spočívá v potěšení. Je pro něj dobré, aby prožíval příjemné zážitky ve svém životě. A špatné je pro něj, aby ve svém životě trpěl. Nejlepší život je pak takový, který znamená největší možnou převahu potěšení nad bolestí. Druhá je teorie touhy, která znamená, že něco je pro někoho dobré, protože to splňuje jeho touhu. Je na tom lépe do té míry, do jaké dostane to, co chce. Stručně, blahobyt spočívá v realizaci subjektivních preferencí. Třetí teorie blahobytu je perfekcionismus. To je názor, že dobrý je rozvoj určitých schopností, které jsou charakteristické pro člověka. Tyto schopnosti zahrnují zejména naši racionalitu, teoretickou i praktickou. Blahobyt spočívá v sebe-zdokonalování, v životě excelentní a ctnostné aktivity, resp. v dobrém fungování lidské bytosti. Počiny, jako jsou úspěšné projekty, poznání, estetická zkušenost, rodičovství a přátelství, jsou konstitutivní pro naši lidskou prosperitu. V tomto článku dospívám k závěru, že tyto tři konkurenční teorie ztělesňují odlišné koncepce autenticity.

Praxe trestání obvykle zahrnuje utrpení pachatele, a to je něco, co si vyžaduje nějaké ospravedlnění. Můžeme formulovat retributivistické ospravedlnění, podle kterého si pachatel zaslouží trpět, protože spáchal něco špatného. Nebo konsekvencialistické ospravedlnění, že bychom měli trestat, abychom odstrašovali od trestné činnosti, znemožňovali pachatelům další trestnou činnost, příp. abychom je napravili. Snažíme se držet zásady, že za stejný čin má být stejný trest, jenomže různí lidé vnímají stejný trest s různou intenzitou. Navíc, už samotný pojem sankce můžeme chápat více způsoby: v úzce ekonomickém smylu jako cenu za delikt, nebo moralisticky jako emočně podbarvený apel na svědomí pachatele.

In this text, I will address the question of whether human rights as moral rights exist objectively. This question is of great practical importance, because the granting of human rights should not depend on anything whims. Moral objectivity can be understood in various ways. The metaphysical realist considers moral objectivity in a strong sense. That is, it presupposes the existence of moral facts of a metaphysical nature. The expressionist prefers a weaker conception of moral objectivity. This can be explained by second-order moral attitudes, which are one of the defining features of the human rights language. The disadvantage of metaphysical realism is the epistemic uncertainty as to whether there is such a thing as metaphysical moral reality at all, or what its content is. This enduring uncertainty has the potential for moral skepticism. I will conclude that human rights are objective, at least in a weaker sense.The objectivity of human rights is an entirely human matter. It is not encoded in metaphysical reality, but in the way we think and talk about human rights. If we have doubts, then all we need is better self-understanding. This conclusion is optimistic because it means that human rights are objective regardless of whether there is a moral reality in a metaphysical sense. In addition, the metaphysical realist may accept an expressivist solution as a good choice in case he loses his faith.a metaphysical realist can accept an expressivist solution as a good choice in case he loses his faith.a metaphysical realist can accept an expressivist solution as a good choice in case he loses his faith.

Tento článek analyzuje problém normativity morálky. Argumentuji, že morálka nás normativně omezuje ve veřejném prostoru důvodů. Některá jednání jsou v dané společenské praxi poskytování a požadování morálních důvodů neobhajitelná. Morální zdůvodňování je zdůvodňováním v pojmech obecných principů s ideou férové nestrannosti k zájmům všech dotčených osob. Morální svědomí nemá nezávislý normativní význam. Normativní síla svědomí je odvozená od presumované způsobilosti morálních principů na jeho pozadí být ospravedlněné v (hypoteticky ideálním) veřejném prostoru důvodů.This paper analyses the problem of normativity of morality. I argue that morality restricts us normatively in the public space of reasons. Some actions are indefensible in the social praxis of giving and asking for moral reasons. Moral reasoning is a reasoning in terms of general principles with the idea of fair impartiality to interests of all affected persons. The moral conscience has not an independent normative significance. The normative force of moral conscience is derivatedly related to the presumptive capability of the moral principles in its background to be justified in the (hypothetically ideal) public space of reasons.

Lidé s různými politickými názory interpretují klíčové pojmy politiky odlišně. Mají různé koncepce těchto pojmů, protože mají různou odpověď na politickou otázku: Co dělat? Mít stejný pojem znamená idenfikovat stejnou praktickou otázku, mít různé koncepce tohoto pojmu pak znamená mít jinou teorii toho, co je správná odpověď na tuto otázku, tedy jinou teorii toho, co máme dělat. People of different political persuasions interpret key concepts of politics in different ways. They have different conceptions of these concepts because they answer differently on the political question: What to do? To have the same concept means to identify the same practical question, to have different conceptions of this concept means to have another theory of the right answer for this question.