Jaroslav Peregrin

Inferentialism, which I am going to present in detail in the following sections, is the view that meanings are, roughly, roles that are acquired by types of sounds and inscriptions in virtue of their being treated according to rules of our language games, roughly in the sense in which wooden pieces acquire certain roles by being treated according the rules of chess. The most important consequences are that (i) a meaning is not an object labeled (stood for, represented ...) by an expression; and that (ii) meaning is normative in the sense that to say that an expression means thus and so is to say that it should be used so and so. The founding father of inferentialism is Brandom (1994; 2000). (However, nothing in this paper hinges on the fact that the version of inferentialism defended here is identical with Brandom's). This position provokes two kinds of objections. First there are general objections towards the very normativity of meaning, which do not target especially inferentialism; these I have addressed elsewhere 1. Besides this, there are objection targeted more specifically at inferentialism. Probably the most discussed specimen of such objections is the objection - repeatedly raised especially by Jerry Fodor and Ernest LePore and others - to the effect that though meanings should be compositional, the compositionality of inferential roles is unattainable. This is the kind of objection I am going to deal with here 2. (Hand in hand with this objection then go various allegations of circularity of inferentialism, which we will also discuss.) To do this, I will exploit the long-standing comparison of language to chess, as it seems particularly helpful for making the inferentialist account of language plausible3. This comparison, to be sure, has its limits beyond which it may become severely misleading; but as long as we keep them in mind, it can serve us very well.

Podíváme-li se na rané Platónovy dialogy, vidíme, že o co v nich jde především, je předvedení toho, že pojmy mají relativně jasné hranice, že zdánlivému chaosu užívání slov vládne jistý pevný řád, který si člověk dokáže i explicitně uvědomit, je-li k tomu vhodným způsobem veden. Snaha o zdůraznění a znázornění tohoto na první pohled neviditelného 'řádu v chaosu' pak podle mého názoru postupně vedla i ke konstituci Platónovy mytologie říše idejí, které, ač neviděny, hrají z hlediska viditelného světa klíčovou roli. Skrytý řád přítomný ve zjevném chaosu je vykreslen jako participace (methexis) věcí zjevného světa na idejích světa neviditelného. A již Aristotelés poukázal na to, že tato mytologie, jakkoli může být její spektakulárnost užitečná v kontextu nedoceňování existence řádu, může být naopak velice zavádějící, jestliže ji začneme brát jako více než právě mytologii; konkrétně jestliže začneme zapomínat, že 'platónský svět idejí' dává smysl pouze jako nástroj porozumění či výkladu toho světa, ve kterém žijeme, a začneme ho vidět jako něco skutečnějšího, než je svět zjevný. Zdá se mi tedy, že platonismus se ve filosofii dostává ke slovu jako antidotum vždy tehdy, když dochází k absolutizaci 'chaotického aspektu' světa (to jest když je svět vykládán jako něco, co jakýkoli řád postrádá - ať už to má podobu herakleitovského absolutizace pomíjivosti, romantického zdůraznění nevázanosti a iracionality, či postmoderní akcentuace různorodosti a nesouměřitelnosti). Na druhé straně platonismus sám svádí k absolutizaci 'řádu' (před Platónem zosobňovaným zejména parmeninovským popřením jakékoli proměnlivosti, a později pak nabývají podob třeba racionalistického výkladu světa jako vtěleného rozumu nebo moderního scientistichého názoru, podle kterého je mírou všech věcí věda). Existují ideje ve své 'platónské říši' doopravdy? Odpověď na tuto otázku je ovšem podstatným způsobem ovlivněna tím, jak rozumíme termínu "existovat" (nemluvě o slově "doopravdy")..

Imagine a Paleolithic hunter, who has failed to hunt down anything for a couple of days and is hungry. He has an urgent desire, the desire to eat, which he is not able to fulfill – his desire is frustrated by the world. Now imagine our contemporary bank clerk, who went to work forgetting his wallet at home and is hungry too. He too is not able to fulfill his urgent desire to eat because it is frustrated by the world. From the viewpoint of the two individuals the situation is very similar. However, it differs in at least one crucial respect. While the hunter cannot eat because there is no food available to him anywhere near (at least as far as he can find out), the clerk can easily find tons of food - it is enough to visit a nearest supermarket. The reason why he cannot get the food is not that it would be physically impossible, but because taking food from store's shelves without paying is forbidden. This story reminds us that many of the barriers that constrain our lives and make us find our way merely within the space delimited by them are no longer barriers in the literal sense of the word - they are no longer produced by the conspiracy of the causal laws that form our physical niche. Rather they are produced by the conspiracy of attitudes of our fellow humans - they are deliberate rules, rather than inexorable natural laws. In this way evolution is canalized not by the environment relatively independent of it, but rather by the ploy of the organisms it itself has brought into being. I think that realizing the full import of this autocatalyctic situation may lead us, on the one hand, to the appreciation of certain philosophical doctrines, pervasive especially after Kant, regarding normativity as the hallmark of the human, while, on the other hand seeing how they get enlightened by scientific doctrines regarding the development of the human race its continuities/discontinuities with its animal cousins.

Abstrakt. Běžně se má za to, že pravidla hrají v rámci myšlení jenom marginální úlohu. Myšlení je přece proces, který je svou podstatou svobodný, ne-mechanický a kreativní – a tudíž nikoli řízený nějakými pravidly. Často se má dokonce za to, že je to právě absence pravidel, která dělá z lidského myšlení to, čím je, a co člověka principiálně odlišuje od stroje. V ostrém kontrastu k tomuto pohledu stojí Wittgensteinův výrok, že vlastně nemůžeme překročit hranice logiky – že nemůžeme myslet tak, aby to bylo s pravidly logiky v rozporu. Jak mohl Wittgenstein tvrdit něco, co zní tak očividně nesmyslně? V přednášce se chci podívat na roli, kterou v rámci myšlení hrají pravidla, z poněkud jiného pohledu, než jak to bývá běžné. Nemyslím, že by existovala nějaká pravidla, která by obecně vedla naše myšlenkové pochody; jsem však přesvědčen, že jistý druh pravidel hraje z hlediska myšlení skutečně klíčovou roli – jsou to ta, která konstituují 'prostor významů', o něž se naše myšlení standardně opírá.

In a remarkable early paper, Wilfrid Sellars warned us that if we cease to recognize rules, we may well find ourselves walking on four feet; and it is obvious that within human communities, the phenomenon of rules is ubiquitous. Yet from the viewpoint of the sciences, rules cannot be easily accounted for. Sellars himself, during his later years, managed to put a lot of flesh on the normative bones from which he assembled the remarkable skeleton of the early paper; and his followers too. However, what they say is somewhat divergent; and therefore my aim in this paper is to concentrate on the very concept of rule and analyse it in the context of the question what it is about us humans that makes us special

It seems that the theories of language of the present century can be classified into two basic groups. The approaches of the first group perceive language as a mathematical structure and understand any theory of language as a kind of application of mathematics or logic. Their ideological background is furnished by logical positivism and analytical philosophy (esp. by Russell, Carnap, Wittgenstein and their followers); and their practical output is Chomskian formal syntax and subsequent formal semantics. The approaches of the other group do not approve of formalization and consider a theory of language closer to psychology than to mathematics. The specific position within this group is occupied by the so-called structuralists (de Saussure, Hjelmslev, Derrida)

What is a minimal proof-theoretical foundation of logic? Two different ways to answer this question may appear to offer themselves: reduce the whole of logic either to the relation of inference, or else to the property of incompatibility. The first way would involve defining logical operators in terms of the algebraic properties of the relation of inference—with conjunction $$\hbox {A}\wedge \hbox {B}$$ A ∧ B as the infimum of A and B, negation $$\lnot \hbox {A}$$ ¬ A as the minimal incompatible of A, etc. The second way involves introducing logical operators in terms of the relation of incompatibility, such that X is incompatible with $$\{\lnot \hbox {A}\}$$ { ¬ A } iff every Y incompatible with X is incompatible with {A}; and X is incompatible with $$\{\hbox {A}\!\wedge \!\hbox {B}\}$$ { A ∧ B } iff X is incompatible with {A,B}; etc. Whereas the first route leads us naturally to intuitionistic logic, the second leads us to classical logic. The aim of this paper is threefold: to investigate the relationship of the two approaches within a very general framework, to discuss the viability of erecting logic on such austere foundations, and to find out whether choosing one of the ways we are inevitably led to a specific logical system

Nová kniha Petra Koláře, Pravda a fakt (Filosofia, Praha, 2002) je věnována tématu, kterým se Kolář částečně zabýval již ve své předchozí knize: teoriím pravdivosti a zejména teorii korespondenční. Diskuse o tom, jak explikovat pojem pravdy či pravdivosti se analytickou filosofií táhnou od jejích počátků, a rozdmychány byly zejména výsledky Tarského matematických analýz tohoto pojmu1. Kolář v první části knihy probírá a srovnává hlavní kategorie těch teorií, které jsou výsledky těchto diskusí (některé z nich samozřejmě tak či onak existovaly dávno před Tarskim): dělí je na korespondenční, koherenční, pragmatistické, minimalistické, redundanční a sémantické (tou poslední je de facto původní Tarského varianta). Způsobu, jak Kolář tyto teorie vykládá, lze, myslím, vytýkat skutečně pramálo: jeho výklad je systematický, jasný a názorný. Také shrnutí na koncích jednotlivých kapitol jsou velice užitečná a dokumentují autorovu pedagogickou pečlivost. Přesto bych si k této části dovolil mít dvě drobné a jednu zásadnější připomínku. Zaprvé se mi nezdá příliš adekvátní, jak Kolář používá termíny deflacionismus a minimalismus: za deflacionistickou prohlašuje každou teorii, která rezignuje na explikaci pojmu pravdy, takže mu do této kolonky spadne jak horwichovský minimalismus, tak davidsonovský názor, že pojem pravdy nelze explikovat ne proto, že by byl triviální, ale naopak proto, že je příliš fundamentální (tady se dere na jazyk termín maximalismus). To se ale těžko slučuje s Davidsonovým výslovným odmítáním deflacionismu2. Zdá se mi, že termín deflacionismus je spíše víceméně synonymní s termínem minimalismus a ty oba se mi zdají do velké míry krýt i s redundanční teorií. Druhou drobnou výhradou je, že mi připadá škoda, že Kolář v rámci pojednávání pragmatistických teoriích zcela pominul současný pragmatismus. Škoda to je pro to, že pragmatismus v současné době zažívá velký revival a i různé pragmatistické teorie pravdivosti se proto dostávají na pořad dne (včetně například kontextu matematiky). Za....

V kontextu české filosofie, kde není nouze o vzdělané a chytré lidi, ale kde se to nijak nehemží skutečnými individualitami, představuje Petr Vopěnka zcela zvláštní případ. Je matematik nejenom vzděláním, ale v matematice i leccos dokázal. Jeho knihy o filosofii matematiky, zejména jeho tetralogie Rozprav s geometrií1, jsou velice vyhraněné: Vopěnka v nich předkládá svůj originální obraz a příliš se nestará o to, aby ho konfrontoval s tím, co si o tom myslí jiní. Jak sám připouští, i historické osoby, o kterých ve svých knihách píše, mu slouží spíše jako kompars, na jehož pozadí rozehrává svá barvitá líčení ‚dobrodružství poznání‘. Vopěnka ve svých knihách protestuje proti tomu, že moderní věda do obrazu světa, který buduje, vůbec nevpustila tak zásadní determinanty našeho přirozeného světa, jakými jsou neostrost či existence horizontu, který činní náš obraz světa v jistém smyslu ‘nehomogenní‘. Proti tomu se samozřejmě nabízí námitka, že to je v podstatě věci, že vědecký obraz světa je svou podstatou ostrý a homogenní. Že chtít po něm, aby byl jiný, pramení pouze z nepochopení jeho povahy a hlavně jeho role: neboť svět vykreslovaný vědou má být světem pouze v metaforickém slova smyslu, je jenom jakýmsi ‚orientačním plánkem‘, který nám má pomoci orientovat se ve světě ‚přirozeném‘. (Tím ovšem nechci říci, že by tohle nepochopení nebylo fakticky dosti rozšířené.) Vopěnka však ukazuje, že vědu, zejména matematiku, by bylo možné dělat i jinak, než jak se to považuje za víceméně samozřejmé: že je možné vytvořit matematizovaný obraz světa, ze kterého nejsou neostrost či horizont vymeteny. (I tento obraz si samozřejmě zachovává jistý druh ostrosti a homogenity, která z něj činí něco kvalitativně odlišného od přirozeného světa, avšak k přirozenému světu má blíže než ten standardní.) Tento jeho návrh je velice originální a pozoruhodný a je škoda, že mu není věnována větší pozornost a není předmětem soustavnější diskuse, ve které by se ověřila jeho nosnost. Originalita..

A formula is (materially) valid iff all its instances are true sentences; and an axiomatic system is called (materially) sound and complete iff it proves all and only valid formulas. These are 'natural' concepts of validity and completeness, which were, however, in the course of the history of modern logic, stealthily replaced by their formal descendants: formal validity and completeness. A formula is formally valid iff it is true under all interpretations in all universes; and an axiomatic system is called formally sound and complete iff it proves all and only formulas valid in this sense. Though the step from material to formal validity and completeness may seem to be merely an unproblematic case of explication, I argue that it is not; and that mistaking the latter concepts for the former ones may lead to serious conceptual confusions.

Analytic philosophy is based on the assumption that our world is a world grasped in terms of (this or another) language and that the question of the character of any entity is closely connected with the question of the linguistic grasp of that entity. The father of this philosophical trend was Gottlob Frege: he showed the way to capture the semantic aspect of language in a systematic way without resorting into psychologism; he also showed that logical analysis can be an extremely powerful tool for capturing meaning. Frege's teaching was further developed by Bertrand Russell, Rudolf Carnap, Ludwig Wittgenstein, Willard Van Quine and other philosophers. This philosophy, in connection with which the term linguistic turn is also often mentioned, is characterized by viewing language as a means of picturing the world and truth as the correspondence between statement and reality. Whereas some of the analytic philosophers (Carnap, Alfred Tarski) understood the relation between language and the world as a matter of a better or worse adaptation of the structure of language to the autonomous structure of the world, others (Wittgenstein, Quine, Nelson Goodman) realized that the structure of the world is always a matter of the language we use approaching the world

Existuje obrovské množství definic logiky; avšak je tu jistá jednotící myšlenka, která se proplétá většinou z nich, a to je ta, že logika nám má pomoci klasifikovat úsudky, způsoby argumentace či důkazy na „správné“ a „nesprávné“, a tímto způsobem nám má pomoci lépe „usuzovat“. A protože úsudek či argumentační schéma je věcí kroku od nějakých premis k nějakému závěru a jeho správnost můžeme vyjadřovat také tak, je jeho závěr odvoditelný z jeho premis či z nich vyplývá . Toto úzké pojetí logiky nás vede přímo k jejímu modernímu chápání jakožto zkoumání vyplývání či odvoditelnosti. Nazvěme takové kritické zkoumání argumentací, úsudků či odvození základní agendou logiky

What do we learn when we find out that an argument is logically incorrect? If logically incorrect means the same as not logically correct, which in turn means not having a valid logical form, it seems that we do not learn anything too useful—an argument which is logically incorrect can still be conclusive. Thus, it seems that it makes sense to fix a stronger interpretation of the term under which a logically incorrect argument is guaranteed to be wrong. In this paper, we show that pinpointing this stronger sense is much trickier than one would expect; but eventually we reach an explication of the notion of logical incorrectness which we find non-trivial and viable.

In part one, I give an (unsystematic) overview of the development of logical tools which have been employed in the course of the analysis of referring expressions, i.e. definite and (specific) indefinite singular terms, of natural language. I present Russell's celebrated theory of definite descriptions which I see as an attempt to explain definite reference in terms of unique existence (and reference in general in terms of existence simpliciter); and I present Hilbert's E-calculus as an attempt to explain existence in terms of choice. Then I turn to contemporary, dynamic approaches to the analysis of singular terms and point out that only within a dynamic framework can the Russellian and Hilbertian ideas yield a truly satisfactory analysis of singular terms, and consequently of reference and coreference. I call attention to the fact that current results of formal semantics demonstrate the advantages of viewing singular terms as denoting updates, i.e. as a means of changing the context (information state), and especially that part of the context which I call the individually

In recent years, I have published a number of papers addressing various aspect of inferentialism. These papers, I believe, do provide for a relatively multifaceted picture of (my version of) this enterprise; though still a picture that is in some respects patchy. This has made me start working on this book – it should bring my ideas of various aspects and dimensions of inferentialism to a desirable synthesis. Building the individual chapters, I usually start from taking parts of my published papers as basic building blocks, putting them togethether and then trying to make them fit together with each other, and with the rest of the book, seamlessly. As a result, material from the older papers gets upgraded so that the chapters no longer contain many pieces of the papers in their original form. As inferentialism is a new and unsettled matter, I am not only putting forward some new ideas, but in some cases I also have to put together new frameworks to enable me to articulate these ideas intelligibly in the first place. I think that doing this with a reasonable outcome is not possible without some feadback. I do get some from my colleagues, but I will be grateful to anybody who would like to comment on anything presented here.

There are various approaches to truth and knowledge (in fact, cataloguing them has become something of a philosophical industry of its own); and in many cases, their explanations are taken to underlie the explanation of other crucial concepts, like language, reason etc. Especially in recent years, some of the approaches have come to be based on reducing semantics to pragmatics. An outstanding example of such a pragmatist approach is that of Bob Brandom, who bases the explication of both truth and knowledge on his consideration of normative pragmatics. A less explicitly pragmatist approach to truth and knowledge was offered by Donald Davidson (who is surely not a pragmatist in the narrow sense of the word, but may be thought about as one in the wider sense proposed by Brandom, 2002, in which pragmatism means starting from the practical rather than the theoretical). In this paper I would like to point out that the discrepancy between these two approaches may be smaller than it would prima facie seem. To show this, I first turn my attention briefly to the general problem of theoretically accounting for human minds.