Jaroslav Peregrin

O nějaké činnosti v rámci nějakého lidského společenství říkám, že je řízená pravidly , jsou‐li určité způsoby provozování této činnosti systematicky brány členy tohoto společenství, nebo nějakou jeho podskupinou, za správné, a jiné za nesprávné. Braní za správné či nesprávné (neboli normativní postoje ) beru v podstatě za dále neanalyzovatelné behaviorální vzorce, není to tedy pojem, který by primárně odkazoval k něčemu jako je kognitivní výbava účastníků, rozhodně nepředpokládá nic takového, jako že jsou tyto postoje věcí něčeho jako jsou plnohodnotná přesvědčení. Hlavními symptomy těchto vzorců jsou určité typy reakcí na to, co dělají druzí; v extrémním případě snaha jim v děláním určitých věcí za každou cenu zabránit či je k němu naopak přimět. Často jde ale o mnohem subtilnější projevy "souhlasu" či "nesouhlasu" (od různých forem "odměn" a "trestů" po všelijaké náznaky "souznění" a "nevole") – projevy, které se člověk v rámci začleňování do lidských společenství učí rozpoznávat jako jisté "společenské tření", které ho v tom, co by měl a neměl dělat, usměrňuje

V letošním roce uplynulo 90 let ode dne, kdy se v Brně narodil geniální německý logik a matematik Kurt Gödel; člověk, který způsobil v moderní matematické logice převrat hlubší než byl ten, k jakému došlo v moderní fyzice díky lidem jako byli Einstein, Heisenberg a Bohr. Během svého života, stráveného z větší části nejprve ve Vídni a potom v Princetonu v USA, publikoval celou řadu prací, které měly pro matematickou logiku zcela zásadní význam; oním skutečným mezníkem, který mu zajistil trvalé místo nejen v Pantheonu logiků a matematiků, ale i mezi velikány lidského myšlení vůbec, však byl jeho důkaz “neúplnosti formální aritmetiky”.

Pavel Materna je logikem a filosofem, na kterého se, domnívám se, mimořádně hodí anglický přívlastek single-minded, který bohužel nemá v češtině skutečný ekvivalent. Materna již dávno přijal za svůj ten pojmový rámec, který stojí v základě systému transparentní intenzionální logiky (TIL) vyvinuté Pavlem Tichým, a tento rámec se mu stal měřítkem všech věcí, jsoucích že jsou a nejsoucích že nejsou. Ani jeho poslední kniha Concepts and Objects, která vyšla v ediční řadě vydávané Filosofickou společností Finska, není v tomto směru výjimkou: ani ona není ničím jiným než jistou formou rozpracování a aplikace TIL. Tato kniha se ale přece jenom, zdá se mi, od předchozích Maternových publikací poněkud liší, a to způsobem, který je třeba přivítat. Zatímco v minulosti se Maternova soustředěnost na TIL často projevovala i jeho neochotou zabývat se názory s TIL nekompatibilními a hovořit i k lidem, který tento systém za svůj neberou, v knize Concept and Object se Materna více než kdy předtím pokusil vymezit TIL oproti jiným logickým a filosofickým systémům a u mnohých problémů, kterými se v knize zabývá, se pokusil jasněji než kdy předtím vyjádřit, proč je podle něj ten přístup, který on volí, lepší než přístupy jiné. První..

The paper presents an argument against a "metaphysical'* conception of logic according to which logic spells out a specific kind of mathematical structure that is somehow inherently related to our factual reasoning. In contrast, it is argued that it is always an empirical question as to whether a given mathematical structure really does captures a principle of reasoning. lMore generally, it is argued that it is not meaningful to replace an empirical investigation of a thing by an investigation of its a priori analyzable structure without paying due attention to the question of whether it really is the structure of the thing in question.) It is proposed to elucidate the situation by distinguishing two essentially different realms with which our reason must deal: "the realm of the natural'*, constituted by the things of our empirical world, and "the realm of the formal'*, constituted by the structures that we use as "prisms'* to view, to make sense of, and to reconstruct the world. It is suggested that this vantage point may throw light on many foundational problems of logic

It seems that the theories of language of the present century can be classified into two basic groups. The approaches of the first group perceive language as a mathematical structure and understand any theory of language as a kind of application of mathematics or logic. Their ideological background is furnished by logical positivism and analytical philosophy (esp. by Russell, Carnap, Wittgenstein and their followers); and their practical output is Chomskian formal syntax and subsequent formal semantics. The approaches of the other group do not approve of formalization and consider a theory of language closer to psychology than to mathematics. The specific position within this group is occupied by the so-called structuralists (de Saussure, Hjelmslev, Derrida)

Existuje překvapivě málo knih, které by se pokoušely o syntetizující pohled na analytickou filosofii. Je ovšem pravda, že ve druhé polovině našeho století se soubor filosofů, kteří se k analytické filosofii hlásí nebo kteří k ní bývají řazeni, stává natolik různorodý, že se jakákoli syntéza stává problematickou; překvapivě málo syntetizujících prací existuje ale i o ‘klasické’ analytické filosofii, to jest o analytické filosofii období zhruba od konce devatenáctého století do poloviny století dvacátého. Dejnožkova kniha je jednou z těch mála, které se o něco takového pokouší, a to je třeba přivítat. Dejnožka se ovšem nesnaží podat všestranný rozbor názorů klasiků analytické filosofie; soustředí se pouze jeden aspekt jejich učení, totiž na jejich ontologii. Hned v úvodu své knihy k tomu vysvětluje, jaké opodstatnění může mít hovořit o ontologii u takového druhu filosofie, která se programově distancuje od metafyziky. Podle něj je tomu tak, že i když se někteří analytičtí filosofové někdy více či méně úspěšně vyhýbali otázkám metafyzickým (to jest otázkám po nejzákladnějších kategoriích bytí), ontologickým otázkám (to jest otázkám po povaze bytí jako takového) se v podstatě vyhnout nelze. A Dejnožka se snaží ukázat, že klasikové analytické filosofie se těmito otázkami zabývali mnohdy velice do hloubky. To je patrné zejména u Frega a Russella, kterým autor věnuje největší pozornost; avšak k těm, kteří podle Dejnožky berou ústřední otázku ontologie za svou, řadí Dejnožka i Wittgensteina i Quina (jimž se však věnuje na pouze velice omezeném prostoru - každému asi na dvanácti stránkách).

Some twenty years ago, semanticists of natural language came to be overwhelmed by the problem of semantic analysis of belief sentences (and sentences reporting other kinds of propositional attitudes): the trouble was that sentences of the shapes X believes that A and X believes that B appeared to be able to have different truth values even in cases when A and B shared the same intension, i.e. were, from the viewpoint of intensional semantics, synonymous 1 . Thus, taking intensional semantics for granted, belief sentences appeared to violate the principle of intersubstitutivity of synonyms. The verdict of the gurus of intensional semantics was that hence intensional semantics is inadequate, or at least insufficient for the purposes of analysis of propositional attitudes; and that we need a kind of a ‘hyperintensional semantics’.

Doing Worlds with Words throws light on the problem of meaning as the meeting point of linguistics, logic and philosophy, and critically assesses the possibilities and limitations of elucidating the nature of meaning by means of formal logic, model theory and model-theoretical semantics. The main thrust of the book is to show that it is misguided to understand model theory metaphysically and so to try to base formal semantics on something like formal metaphysics; rather, the book states that model theory and similar tools of the analysis of language should be understood as capturing the semantically relevant, especially inferential, structure of language. From this vantage point, the reader gains a new light on many of the traditional concepts and problems of logic and philosophy of language, such as meaning, reference, truth and the nature of formal logic.

V kontextu české filosofie, kde není nouze o vzdělané a chytré lidi, ale kde se to nijak nehemží skutečnými individualitami, představuje Petr Vopěnka zcela zvláštní případ. Je matematik nejenom vzděláním, ale v matematice i leccos dokázal. Jeho knihy o filosofii matematiky, zejména jeho tetralogie Rozprav s geometrií1, jsou velice vyhraněné: Vopěnka v nich předkládá svůj originální obraz a příliš se nestará o to, aby ho konfrontoval s tím, co si o tom myslí jiní. Jak sám připouští, i historické osoby, o kterých ve svých knihách píše, mu slouží spíše jako kompars, na jehož pozadí rozehrává svá barvitá líčení ‚dobrodružství poznání‘. Vopěnka ve svých knihách protestuje proti tomu, že moderní věda do obrazu světa, který buduje, vůbec nevpustila tak zásadní determinanty našeho přirozeného světa, jakými jsou neostrost či existence horizontu, který činní náš obraz světa v jistém smyslu ‘nehomogenní‘. Proti tomu se samozřejmě nabízí námitka, že to je v podstatě věci, že vědecký obraz světa je svou podstatou ostrý a homogenní. Že chtít po něm, aby byl jiný, pramení pouze z nepochopení jeho povahy a hlavně jeho role: neboť svět vykreslovaný vědou má být světem pouze v metaforickém slova smyslu, je jenom jakýmsi ‚orientačním plánkem‘, který nám má pomoci orientovat se ve světě ‚přirozeném‘. (Tím ovšem nechci říci, že by tohle nepochopení nebylo fakticky dosti rozšířené.) Vopěnka však ukazuje, že vědu, zejména matematiku, by bylo možné dělat i jinak, než jak se to považuje za víceméně samozřejmé: že je možné vytvořit matematizovaný obraz světa, ze kterého nejsou neostrost či horizont vymeteny. (I tento obraz si samozřejmě zachovává jistý druh ostrosti a homogenity, která z něj činí něco kvalitativně odlišného od přirozeného světa, avšak k přirozenému světu má blíže než ten standardní.) Tento jeho návrh je velice originální a pozoruhodný a je škoda, že mu není věnována větší pozornost a není předmětem soustavnější diskuse, ve které by se ověřila jeho nosnost. Originalita..

A few decades ago, only isolated groups of philosophers counted the phenomenon of normativity as one of their principal interests. Rules and norms have always, of course, been in the purview of moral philosophers, who often took them as exceedingly abstract entities, if not directly metaphysical. Philosophers from the border territories of philosophy and social sciences, on the other hand, were interested in more concrete norms, namely those that emerge and survive within human societies. Philosophers of law stood between these two extremes, studying law as a matter of socially instituted norms which, however, might be seen as a projection of something more esoteric. The research programs of these groups of philosophers had little overlap. And for philosophers of mind, of language, or of science (with the exception of a few philosophers of social sciences, such as Peter Winch), norms were at most only of marginal interest. This situation has changed hugely over recent decades. I think the catalyst was the interest in rules and norms within the philosophy of language, which was kindled by the ongoing reception of the later Wittgenstein. Other philosophers, like Michael Dummett and Wilfrid Sellars, also deserve part of the credit. Via philosophy of language, interest in norms invaded sections of philosophy of mind, too, and the previously isolated studies of various types of norms slowly became interconnected, if not directly integrated. No wonder that more and more general studies of the nature of rules and norms are now reaching the light of day. Andrei Marmor's Social Conventions is one of the most recent contributions. Marmor sees a social convention as a specific kind of norm characterized especially by its arbitrariness. More precisely, a rule is conventional, according to the author, iff (i) some people follow it; (ii) they have a reason to follow it; and (iii) there is an alternative rule that they could have followed for the same reason. The point of departure for Marmor's analysis is David Lewis's theory of convention F1F, which, however, he considers too narrow and hence extends it considerably. Lewis's idea is that norms result from certain spontaneous processes by which society reacts to coordination problems..

In recent decades, many theories of formal semantics of natural language have undergone what can be called a dynamic turn: they have moved from treating language as a static system to considering it 'in action' and to taking meanings as crucially involving 'context-change potentials'. The theories, however, usually concentrate much more on the hows of the turn than on its whys and as a result, the conceptual foundations of dynamic semantics are much less elaborated than its technical side. This book, based on a conference held in Prague in September 2001, is a contribution to filling this gap: it consists of papers addressing, from various sides, the foundational questions of the dynamic theories of meaning. It includes contributions of writers who are commonly held as authorities concerning the turn, who, however, here concentrate more on the why's than on the how's of dynamic semantics. Hence the book should be of interest both for those who want to know what the turn is about, and for those who are not satisfied with knowing the technical side of dynamic semantics and want to know its point.

There may be various reasons for claiming that meaning is normative, and additionally, very different senses attached to the claim. However, all such claims have faced fierce resistance from those philosophers who insist that meaning is not normative in any nontrivial sense of the word. In this paper I sketch one particular approach to meaning claiming its normativity and defend it against the anti-normativist critique: namely the approach of Brandomian inferentialism. However, my defense is not restricted to inferentialism in any narrow sense for it encompasses a much broader spectrum of approaches to meaning, connected with the Wittgensteinian and especially Sellarsian view of language as an essentially rule-governed enterprise; and indeed I refrain from claiming that the version of inferentialism I present here is in every detail the version developed by Brandom

A formula is (materially) valid iff all its instances are true sentences; and an axiomatic system is called (materially) sound and complete iff it proves all and only valid formulas. These are 'natural' concepts of validity and completeness, which were, however, in the course of the history of modern logic, stealthily replaced by their formal descendants: formal validity and completeness. A formula is formally valid iff it is true under all interpretations in all universes; and an axiomatic system is called formally sound and complete iff it proves all and only formulas valid in this sense. Though the step from material to formal validity and completeness may seem to be merely an unproblematic case of explication, I argue that it is not; and that mistaking the latter concepts for the former ones may lead to serious conceptual confusions.

Can we base the whole of logic solely on the concept of incompatibility? My motivation for asking this is two-fold: firstly, a technical interest in what a minimal foundations of logic might be; and secondly, the existence of philosophers who have taken incompatibility as the ultimate key to human reason (viz., e.g., Hegel's concept of determinate negation). The main aim of this contribution is to tackle two related questions: Is it possible to reduce the foundations of logic to the mere concept of incompatibility? and Does this reduction lead us to a specific logical system? We conclude that the answers, respectively, are YES and a qualified NO (qualified in the sense that basing semantics on incompatibility does make some logical systems more natural than others, but without ruling out the alternatives.) A search for the bare bones of logic generally leads one to the relation of inference (or consequence). This way is explored meticulously by Koslow (1992). He defines an implication structure as, in effect, an ordered pair , where S is a set and | f Pow(S)HS fulfilling certain (relatively simple) restrictions. And obviously if we reduce incompatibility to inference, which is achievable by the well known ex contradictione quodlibet principle, we reach a logic based on incompatibility. The kind of logic flowing most straightforwardly from this setting is the intuitionist one. However, there is also the approach taken by R. Brandom and A. Aker (2008), who have set up a logic based directly on incompatibility. They define an incompatibility structure as an ordered pair such that S is a set and z f Pow(S) (again fulfilling certain restrictions). The authors introduce logical operators in such a way that they reach classical logic. Does this mean that inference 'naturally' leads to intuitionist logic, whereas incompatibility leads to the classical one? Myself, I have argued that it is indeed intuitionist logic that is the logic of inference (see Peregrin, 2008)..

What do we learn when we find out that an argument is logically incorrect? If logically incorrect means the same as not logically correct, which in turn means not having a valid logical form, it seems that we do not learn anything too useful—an argument which is logically incorrect can still be conclusive. Thus, it seems that it makes sense to fix a stronger interpretation of the term under which a logically incorrect argument is guaranteed to be wrong. In this paper, we show that pinpointing this stronger sense is much trickier than one would expect; but eventually we reach an explication of the notion of logical incorrectness which we find non-trivial and viable.

In part one, I give an (unsystematic) overview of the development of logical tools which have been employed in the course of the analysis of referring expressions, i.e. definite and (specific) indefinite singular terms, of natural language. I present Russell's celebrated theory of definite descriptions which I see as an attempt to explain definite reference in terms of unique existence (and reference in general in terms of existence simpliciter); and I present Hilbert's E-calculus as an attempt to explain existence in terms of choice. Then I turn to contemporary, dynamic approaches to the analysis of singular terms and point out that only within a dynamic framework can the Russellian and Hilbertian ideas yield a truly satisfactory analysis of singular terms, and consequently of reference and coreference. I call attention to the fact that current results of formal semantics demonstrate the advantages of viewing singular terms as denoting updates, i.e. as a means of changing the context (information state), and especially that part of the context which I call the individually