Břetislav Horyna

Leibniz was not the one to discover China, as far as Western culture was concerned. His historical contribution lies in the fact he presented Europe and China as two distinct ways of contemplating the world, as fully comparable and resulting in types of societies at the same high institutional, economic, technological, political and moral level. In this sense he saw China as the “Europe of the Orient” and as such susceptible to investigation by the same tools of natural philosophy which Leibniz knew from the environs of European scholarship. He was the first representative of the classical school of European philosophy to knowingly reject Eurocentrism. Leibniz followed the intentions of learned missionaries in his understanding of the Christian mission as a cultural and civilisational task, a search for mutual agreement and connections, in favour of a reciprocal understanding.

The goal of this work is to popularize the philosophy of the German philosopher Hans Blumenberg (1920–1999) in Czech context. Even though he is gradually becoming one of the most discussed authors in the Anglo-Saxon world, Blumenberg is still largely ignored here. This work focuses on a key theme from Blumenberg’s theory of metaphorology and analyzes the history and development of human defensive reactions against alleged expressions of cosmic powers and their impact on human lives: heavenly signs, unnatural signs at birth or death of important figures, religious miracles, etc. In order to defend themselves against absolute forces of the universe, people have developed magic (homo magus occurred in human history) as a tool of prevention from cosmic interference, created new myths and escaped into their mythical shelters by means of further metaphors. In the final part, the work deals with the phenomenology of the metaphor of „stream“, used by E. Husserl.

Při úvaze o vztahu Heideggera ke Kantovi, jak je znázorněn v textu Kant a problém metafyziky, není ústřední obsahové kritérium, tzn. rozbor toho, co se o Kantovi píše. Důležitější je zjistit, proč mohl Heidegger uplatnit svůj specifický postup a na základě jakých sémantických a pragmatických presupozic tak učinil. Již krátce po vydání této práce se objevila stanoviska, podle kterých jsou Kantovy texty vždy podřízeny zájmům a chodu Heideggerova uvažování o filosofii. Podle nich nakládá Heidegger s Kantem jako s myslitelem, jenž sice připadl na myšlenku původnosti bytí, ale nedotáhl ji do žádoucí podoby. To je úkol, který čeká na samotného Heideggera. Předložená studie rovněž obhajuje hledisko, že v dané knize nevznikl nějaký koncepční obraz Kantovy metody, ale jen kostra Heideggerova výkladu své vlastní filosofie, která postrádá jakékoli ověření vědeckými prostředky. Věnuje se otázce, proč si Heidegger vybral právě Kanta, k němuž měl původně negativní vztah, a zkoumá předpoklady, které si Heidegger vytvářel k tomu, aby mohl pokračovat od nedokončeného Bytí a času k tomu, co bylo jeho prvořadým cílem - k metafyzice lidské existence. Z nich měl zásadní úlohu předpoklad „nedořečeného Kanta”; Heidegger oznámil, že Kant psaných spisů (zejména KČR) není Kantem toho, co mohlo být, ale nebylo vyřčeno, a z toho pro sebe odvodil, že svou intepretací dovede Kanta ke zdárnému konci. Studie ukazuje na rozpory, které vyvstávaly při snaze o vyložení kritické filosofie jejím heideggerovským ohýbáním podle předem přijatých účelů. Významná část studie pojednává o přizpůsobivosti Heideggerova myšlení nacistické ideologii nejen v letech 1933-1945, ale již v době před vydáním Bytí a času, stejně jako v desetiletích po zničení hitlerovského režimu. Končí zjištěním, že po Heideggerovi zbyla jen jeho „metafyzika árijské smrti”, pro niž se v dějinách novější filosofie hledá místo velmi nesnadno.