Hynek Janoušek

Tato studie mapuje vývoj Brentanova pojetí pravdy a ontologie, která se s jednotlivými pokusy po definici pravdy pojí. Nejprve je představena Brentanova raná koncepce pravdy jako shody soudu a předmětu soudu. Jsou ukázány problémy, na které Brentano ve svém korespondenčním pojetí pravdy narazil. Tyto problémy se týkají zejména zvláštních typů entit, které mají ručit za pravdivost soudů, jež vypovídají o neexistujících předmětech, privacích etc. Tváří tvář těmto problémům Brentano svoji původní koncepci zavrhl a nahradil epistemickým pojetím pravdy jako evidence a reduktivním pojetím nereálných předmětů, které jsou pouhým zdáním, jež v nás vzbuzuje nedostatečná analýza sémantické formy soudů. Studie předkládá v základních obrysech Brentanovo pojetí významu soudů o ireálných entitách podává a podrobuje ho kritice.The article describes the development of Brentano's conception of truth as well as the ontology which is closely connected to different attempts of Brentano's definition of truth. First of all comes Brentano's early view of truth as a correspondence between judgment and object into consideration. This conception brought Brentano face to face with peculiar kinds of entities which are to vouch for truth of judgments concerning non-existent objects, privations etc. Brentano was eventually forced to leave his original definition behind and substitute it with a new definition of truth as evidence. He also embraced a reductive stand towards supposedly unreal entities which are to be interpreted as fictions caused by insufficient analysis of semantic structures of judgments. The study ends with a presentation and critique of brentanian analysis of semantics of judgments concerning unreal objects.

Smyslem článku je představit a kriticky k sobě vztáhnout Brentanovu a Husserlovu teorii abstrakce, jak je obsažena v jeho Logických zkoumáních, a z ní vycházející konceptualistické a realistické teorie obecnosti. Nejprve vycházím z rozboru Brentanova konceptualismu, a to zejména vzhledem k některým historickým inspiracím jeho teorie, jako dva možné zdroje jsem vybral Aristotelský konceptualismus a novověkou konceptualistickou pozici školy z Port-Royal. Následně se věnuji Husserlově kritice nominalismu a z ní plynoucí teorie názoru obecných entit. Zasazuji tuto nauku do všeobecnější nauky o formách intencionality vědomí obecnosti v Logických zkoumáních a ukazuji, že tato nauka je nedořešená a ponechává mnoho k projasnění. Následně se vracím k Brentanovi a ukazuji, opět v souvislosti s port-royalskou teorií Antoina Arnaulda, že Brentanův konceptualismus taktéž končí ve slepé uličce. The goal of the article is to describe and critically asses Brentano's and Husserl's theories of abstraction and their ensuing theories of generality. At the beginning I describe Brentano's Conceptualism with regard to some of its historical sources, especially with regard to Aristotelism and the school of Port-Royal. I then approach Husserl's critique of Nominalism from his Logical Investigations and his theory if general intuition. I try to put the theory of general intuition into the wider context of Husserl's theory of generality in Logical Investigations in order to show a fundamental problem and a certain unclarity of this position. I then go back to Brentano to show, yet again in relation to Antoin Arnaulds theory, that Brentano's conceptualism is not tenable.

In lieu of an abstract, here is a brief excerpt of the content:Reviewed by:Politické myšlení Davida Huma. Základní otázky, východiska a inspirace pro americké otce zakladatele by Adéla RádkováHynek JanoušekAdéla Rádková. Politické myšlení Davida Huma. Základní otázky, východiska a inspirace pro americké otce zakladatele [The Political Thought of David Hume. Basic Questions, Premises, and Inspiration for America’s Founding Fathers]. Prague: Togga, 2019. Pp. 201. Paperback. ISBN 978-80-7476-169-0, $10.00.The work of David Hume has never been a major focus of interest in the Czech lands. Recently, however, a certain shift has been taking place. Hume’s Treatise has been translated into Czech for the first time, a new translation of the Dialogues Concerning Natural Religion has been published to replace the archaic nineteenth-century translation, and the archaic translation of the second Enquiry will soon be replaced by a new one as well. Texts are also being published that attempt to show the wider scope of Hume’s work. The book reviewed here is one of them. Adéla Rádková’s text is the first Czech book to introduce Hume as a political thinker to the Czech public. The book itself consists of two relatively separate parts, which seem to be different in content and intent. While the first part, along with the preface, summarizes Hume’s life and work and includes a brief introduction to the basic ideas of Hume’s moral and political philosophy, the second part contributes to the interpretation of the influence of Hume’s political philosophy on the American Founding Fathers, especially on James Madison.In the introduction, the book first presents a history of overall interpretations of Hume’s work, beginning with Thomas Edward Ritchie and Dugald Stewart, who, in agreement with their teacher Reid, saw Hume as a radical skeptic. A significant change comes with Norman Kemp Smith’s well-known interpretation, according to which the theory of moral sentiment forms the basis of Hume’s project, which Hume adapted to his conception of belief. Once we stress that the investigation of emotion- and passion-based human nature is to be based on the experiential method of observation, we arrive, according to Rádková, at the common element of the otherwise very different naturalistic interpretations of David Hume’s philosophy to which she herself subscribes.Two more recent interpretations of Hume’s philosophy are also mentioned, namely Paul Russell’s interpretation of Hume’s work in terms of his critique of religion, and James Harris’s view that the attempt to see Hume as a systematic philosopher who, in his works, pursues the project of the science of man announced in the Treatise, is a misunderstanding of the role of a man of letters in the eighteenth century.Rádková finds Russell’s interpretation interesting but hard to reconcile with some of Hume’s political essays and with his History of England, in which Hume advocates [End Page 181] a pragmatic politics that is so bound up with religious considerations that it is hard to defend the view that Hume was trying to push religion out of the public sphere.Harris’s point about Hume not being a systematic thinker and about Hume’s abandonment of the Treatise in his advertisement needs to be set in the context of Hume’s life. Hume published this advertisement only a year before his death, and he used it to discourage readers from reading the Treatise because he though the book was stylistically clumsy and unsatisfactory in certain respects. He does not mention abandoning his philosophical project. Harris’s assertion (viii) that Hume was a free intellectual who did not want to be intellectually constrained in the wide range of his research flies in the face of Hume’s willingness to be constrained at least twice—if only he had been given the professorship he sought first in Edinburgh (1745) and then in Glasgow (1751). Rádková also holds that Hume, in his later writings, does not abandon his intention to give an account of human nature with regard to the general principles of morals, politics, and criticism, which he announced in the Preface to...

The article analyses the reception of Hume’s moral philosophy in the lectures and manuscripts of Edmund Husserl and in the published lectures of Franz Brentano, on which Husserl originally based his views. I first present the reasons that led Brentano to appreciate Hume’s sentimentalist background in moral philosophy and to criticize Hume’s relativism. I then show how Husserl, following the critique of psychologism in his Logical Investigations, builds on this starting point and attempts to show a possible contradictory nature of Hume’s moral relativism. Finally, I consider whether Hume’s doctrine contains phenomenological insights that Husserl overlooks.

The text first briefly summarizes the contents of Annik Waldow's book and then attempts to highlight the diverse meanings of the concept of bodily experience in eighteenth-century philosophy, especially in the philosophy of David Hume. After a brief distinction between subjective and objective bodily experience in Descartes, I point to six different meanings of this concept in David Hume's Treatise of Human Nature. One of these notions, the body as a center of reference, turns out to be important for interpreting the meaning of Hume's notion of the general point of view and of moral judgment of character. In connection with this, I conclude by providing two somewhat different readings of Hume's example of judging Marc Brutus's character from T 3. 3. 1. 16, which works with finding the optimal point of view that implies the bodily form of our experience.

Brentanova teorie času a časového vědomí patří mezi základní témata celé Brentanovy filosofie. Nabízí celou řadu spjatých témat, které určují dvě hlavní otázky. Jak bychom měli ontologicky popsat čas jako takový? A jak vlastně vnímáme čas? Na tyto otázky poskytl Brentano různé odpovědi v celé řadě různých pozic, které vypracovával od počátku své filosofické práce během své Würzburgské profesury až do posledních okamžiků před smrtí. Cílem této studie je představit souhru těchto problémů v Brentanově analýze času a ukázat, že je bohatým zdrojem filosofických hádanek, jejichž řešení je stále otevřenou otázkou.

Následující text vydal v roce 1930 Oskar Kraus pod názvem Zur Phänomenognosie des Zeitbewußtseins v časopisu Archiv für die gesamte Psychologie, 75, n. 1-2, s. 1-22. Obsahuje výňatky z korespondence Franze Brentana a pražského profesora Karlo-Ferdinandovy univerzity Antona Martyho z roku 1895 a část Martyho přednášky o Brentanově teorii časového vědomí z téhož roku. Tématem textu je zdůvodnění přechodu od modelu časového vědomí, který pracuje s časovou modifikací předmětů představování, k modelu, který pracuje s časovou modifikací intencionálního vztahu k předmětu. Ve verzi, která je zde zachycena, jde o přechod ke kontinuální modifikaci aktů souzení, které předmět „kladou“. Čtenáře, který by se zajímal o popis a hlubší zdůvodnění vývoje a povahy Brentanových teorií časového vědomí, bych odkázal na následující texty: Chisholm, R. : „Brentano’s Analysis of the Consciousness of Time“. Midwest Studies in Philosophy 6, 3-16, a Chrudzimski, A. : Intentionalität, Zeitbewusstsein und Intersubjektivität, Studien zur Phänomenologie von Brentano bis Ingarden, Ontos, Frankfurt. V češtině pak na Janoušek, H. : „Brentanova teorie času a časového vědomí“. Pro-Fil, 18, no. 1,, dostupné online na stránkách časopisu Pro-Fil.

Článek analyzuje původní verzi Husserlovy kritiky Brentanova pojetí časového vědomí, která je obsažena v Husserlových Přednáškách k fenomenologii vnitřního časového vědomí, a Husserlovu snahu vyřešit Brentanův argument nekonečně nekonečného regresu v rukopisném textu O primární modifikaci paměti. Z Husserlovy kritiky si všímá jen dvou bodů. Za prvé kritiky Brentanova prezentismu, tj. názoru, že časové vědomí je založeno v bodu přítomnosti, v němž jsou psychické fenomény, které názor času konstituují, dány současně. Za druhé Husserlovy výtky, že Brentano nepoužívá pro výklad vědomí času schéma počitkový obsah – pojetí počitkového obsahu. Za tímto účelem rekonstruuje text Brentanovu teorii v podobě, v které ji znal Husserl, a vykládá jak Brentanovy důvody pro odmítnutí časové povahy vnitřního vnímání, tak nedořešené problémy Brentanova hlediska. Následně se pokouší dokázat, že Husserl Brentanův prezentismus podcenil a že věcné problémy, které s jeho odmítnutím souvisely, musel řešit zavedením absolutně „kvazi-prezentního“ vědomí a odmítnutím schématu obsah – pojetí pro výklad konstituce imanentních časových jednot. Oba zvolené body Husserlovy kritiky Brentana se tak v pozdějších vrstvách přednášek ukazují jako částečně neoprávněné.The article discusses the original version of Husserl’s critique of Brentano’s concept of time consciousness, which forms a part of Husserl’s Lectures on the Phenomenology of the Consciousness of Internal Time. Next, it gives an overview of Husserl’s attempt to solve Brentano’s argument from the infinitely infinite regress against the consciousness of internal time. Two points of Husserl’s critique of Brentano are analyzed. The first point concerns Husserl’s critique of Brentano’s presentism. Brentano holds that consciousness of time is contained in the time point of the present now, in which psychical phenomena constituting our time consciousness are given simultaneously. The second point concerns the lack of content – apprehension scheme in Brentano’s explanation of the time consciousness. The article reconstructs Brentano’s position in the form known to Husserl and explains Brentano’s reasons for refusing the internal consciousness of time as well as problems connected with this refusal. An analysis of Husserl’s text proves that Husserl underestimated Brentano’s presentism and that he was forced to introduce a concept of the absolute time consciousness to solve the problems connected with his refusal of Brentano’s position. Since Husserl had to eventually give up the content – apprehension scheme in his explanation of immanent time unities, his original critique of Brentano is shown to be partly unjustified.

Brentanova teorie času a časového vědomí patří mezi základní témata celé Brentanovy filosofie. Nabízí celou řadu spjatých témat, které určují dvě hlavní otázky. Jak bychom měli ontologicky popsat čas jako takový? A jak vlastně vnímáme čas? Na tyto otázky poskytl Brentano různé odpovědi v celé řadě různých pozic, které vypracovával od počátku své filosofické práce během své Würzburgské profesury až do posledních okamžiků před smrtí. Cílem této studie je představit souhru těchto problémů v Brentanově analýze času a ukázat, že je bohatým zdrojem filosofických hádanek, jejichž řešení je stále otevřenou otázkou.

This volume brings together contributions that explore the philosophy of Franz Brentano. It looks at his work both critically and in the context of contemporary philosophy. For instance, Brentano influenced the phenomenology of Edmund Husserl, the theory of objects of Alexius Meinong, the early development of the Gestalt theory, the philosophy of language of Anton Marty, the works of Carl Stumpf in the psychology of tone, and many others. Readers will also learn the contributions of Brentano's work to much debated contemporary issues in philosophy of mind, ontology, and the theory of emotions. The first section deals with Brentano’s conception of the history of philosophy. The next approaches his conception of empirical psychology from an empirical standpoint and in relation with competing views on psychology from the period. The third section discusses Brentano’s later programme of a descriptive psychology or “descriptive phenomenology” and some of his most innovative developments, for instance in the theory of emotions. The final section examines metaphysical issues and applications of his mereology. His reism takes here an important place. The intended readership of this book comprises phenomenologists, analytic philosophers, philosophers of mind and value, as well as metaphysicians. It will appeal to both graduate and undergraduate students, professors, and researchers in philosophy and psychology.

This volume brings together contributions that explore the philosophy of Franz Brentano. It looks at his work both critically and in the context of contemporary philosophy. For instance, Brentano influenced the phenomenology of Edmund Husserl, the theory of objects of Alexius Meinong, the early development of the Gestalt theory, the philosophy of language of Anton Marty, the works of Carl Stumpf in the psychology of tone, and many others. Readers will also learn the contributions of Brentano's work to much debated contemporary issues in philosophy of mind, ontology, and the theory of emotions. The first section deals with Brentano’s conception of the history of philosophy. The next approaches his conception of empirical psychology from an empirical standpoint and in relation with competing views on psychology from the period. The third section discusses Brentano’s later programme of a descriptive psychology or “descriptive phenomenology” and some of his most innovative developments, for instance in the theory of emotions. The final section examines metaphysical issues and applications of his mereology. His reism takes here an important place. The intended readership of this book comprises phenomenologists, analytic philosophers, philosophers of mind and value, as well as metaphysicians. It will appeal to both graduate and undergraduate students, professors, and researchers in philosophy and psychology.

Ve své studii se pokouším zdůvodnit význam Husserlova základního rozlišení mezi samostatnými a nesamostatnými částmi v celku jeho filosofování. K tomu je potřeba popsat, jak toto rozlišení vyrůstá z obecné systematiky Logických zkoumání a jak je touto systematikou jakožto nástroj jejího vypracování předpokládáno. Abychom tento rozdíl pochopili musíme jej nejdříve zasadit do kontextu Husserlovy čisté logiky. V ní tento rozdíl patří zprvu do oblasti čisté logiky, která se nazývá formální ontologií, neboť každý předmět může být chápán jako aktuální nebo možná část nějakého celku. Přihlédneme-li blíže, můžeme v oblasti částí rozlišit samostatné a nesamostatné části. Zatímco samostatné části mohou být myšleny mimo spojení se svými celky, nesamostatné se vzpírají jakémukoliv pokusu o toto uchopení, neboť je v jejich případě logicky absurdní. To nás přivádí k ideji obecného zákona, který vyjadřuje „logickou“ potřebu nesamostatných částí po doplnění. Tento zákon je založen v obecné povaze nesamostatné části a předepisuje, jakým způsobem se odehrává její doplnění a jaké druhy částí mohou toto doplnění uspokojit. Přitom kladu důraz na to, že podle Husserla je možno získat specifický obsah tohoto zákona pomocí variace, jež užívá bytí nesamostatné části jako index pro rozlišení mezí neboli nejnižší species částí, které jej mohou doplnit. Takový popis výrazně napomáhá pochopení smyslu pojmu variace a fundace v Husserlově filosofii. Dále se pokouším ukázat, že Husserl používá tento pojem obecného zákona a variace v oblasti formální logiky, aby vysvětlil ideu syntaktických zákonů a že jej využívá i v průběhu svého pozdějšího vypracování materiálních ontologií, aby vysvětlil syntetické soudy apriori. Nakonec poukazuji na určitou obtíž, která se objevuje, chceme-li chápat rozdíl mezi samostatnými a nesamostatnými částmi jako skutečný formálně ontologický rozdíl

The goal of the present article is to describe the Brentanian background of several topics concerning judgments and assertions in Husserl’s Logical Investigations. Why did Husserl abandon Brentano’s theory of two judgmental forces? Is the “is true/false” to be understood as an expression of judgmental force or as a logical predication? Is a “common expression” of the objective validity of judgment equivalent with our expression of our belief in that validity? Does the linguistic sign of the logical force manifest this force or not? In order to provide a better understanding of Husserl’s approach, the paper also discusses his earlier views on these issues in recently published manuscripts from the early 1890s and in his Logic Lectures from the year 1896.

The study aims to show that the Kantian distinction of synthetic and analytical resolution of the courts is originally epistemic and not purely logical. Proof of this proposition is done so that in the first step are distinguished two types of synthetic and analytical predicate relation to the subject - logical-semantic and epistemic. Furthermore, the examples demonstrated that Kant was familiar cases in courts, which are found only logico-semantic synthetic or analytic connection of concepts in trials. Consequently, Kant care for them and are therefore not in terms classifiable Critique of Pure Reason, Kant even offers a way to understand its logic and Prolegomena. Based on various Kant notes offered by Article resolution three types of synthetic courts and courts of two kinds of analysis. The final part of the article is devoted to a brief outline of the relationship of epistemic and epistemic-synthetic-analytic courts, because the courts are due to which Kant its resolution synthetic and analytical courts instituted . Shown is both preferred synthesis of ideas before analysis, first, how Kant based his teachings on unum, verum, bonum featured specific tasks analysis concepts. article is supplemented by a short reflection on Kant's definition of the principle of the dispute and by showing a significant difference between Kant and Bolzano definition of analytic courts, whose oversight can lead to misunderstanding the context in which resolution synthetic and analytical courts in Kant belongs