Michal Stransky

V roce 2007 byla siru Terrymu Pratchettovi, proslulému autorovi fantastických románů, diagnostikovaná vzácná forma Alzheimerovy choroby. Terry Pratchett se rozhodl nečekat, až jej nemoc umoří se všemi neblahými průvodními jevy, a stal se jedním z nejvlivnějších proponentů eutanázie. V článku nabízím rekonstrukci Pratchettovy argumentace, kterou předložil roku 2010 v rámci přednáškového cyklu The Richard Dimbleby Lecture. Terry Pratchett se explicitně vyrovnává se třemi známými argumenty vůči asistované smrti – Care or Killing argumentem, argumentem z vynucené eutanázie a Božím argumentem. Po odmítnutí každého z nich dospívá k závěru, že neexistuje rozumný důvod, proč by nemohl zemřít za okolností, které si zvolí, a přisvojuje si na asistovanou smrt právo. Toto chápání smrti jako něčeho, na co má člověk právo, mě inspiruje ke dvěma úvahám: Za prvé, pokud uznáme právo na asistovanou smrt, proč neexistuje stejně rozsáhlá diskuze hájit práva sebevrahů? Terry Pratchett důsledně odmítá mluvit o sebevraždě, ovšem jeho východiska pro přijetí asistované smrti jsou aplikovatelná i na případ vlastní terminace bez lékařské pomoci z jiných než zdravotních důvodů. Za druhé, jak by měla vypadat právní úprava praxe asistované smrti a z jakých odborníků by měl být složený orgán, posuzující jednotlivé případy? Závěry Terryho Pratchetta implikují, že v takovém orgánu by bylo místo pro uplatnění morálních filosofů.