Monika Špeldová

Studie pojednává o kritice experimentální vědy v Anglii v 60. a 70. letech 17. století. Text se soustředí na námitky, které proti nové filosofii a vědě pěstované v Royal Society vznesli ve svých dílech Margaret Cavendishová (1623-1673) a Henry Stubbe (1632-1676). Ačkoliv tito autoři kritizovali institucionalizovanou experimentální vědu z různých hledisek, shodovali se v jednom bodě: Cavendishová i Stubbe vyzdvihovali hodnotu, úroveň a relevanci antického vědění ve srovnání s výsledky bádání představitelů Royal Society. Jejich výhrady vůči Royal Society jsou zde systematiky představeny ve třech tematických blocích: epistemologickém, historickém a nábožensko-politickém. Cílem této studie je ukázat, že navzdory prestiži, které se dnes empirická věda těší, nebyla v 17. století nová přírodní filosofie okamžitě a s nadšením přijímána. Zároveň chce doložit, že názory kritiků, které v dnešní době mohou působit bizarně i zpátečnicky, z tehdejšího hlediska dávaly smysl a někdy mohly být i opodstatněné.

Tato studie se věnuje rané fázi mikroskopického zkoumání přírody Antoni van Leeuwenhoeka, které představil ve své korespondenci členům Royal Society. Studie se zaměřuje na období od navázání styku s Royal Society až do roku 1680, kdy byl Leeuwenhoek zvolen členem společnosti. Z metodologického hlediska studie uplatňuje na Leeuwenhoekovy dopisy členům Royal Society přístup, který představili autoři Steven Shapin a Simon Schaffer v knize Leviathan and the Air-Pump. Pokouší se zjistit, jestli se v Leeuwenhoekových dopisech objevují tři strategie,, které Shapin a Schaffer přisoudili Robertu Boylovi. Studie potvrzuje, že závěry britských autorů platí i pro jiné vědce.