Roman Hloch

This paper examines the relation between ἀρετή (excellence) and ἔργον (function) in Aristotle, proposing an aretological reading of his natural philosophy with environmental implications. It argues that excellence consists in the proper realisation of a teleologically determined function, extending beyond human ethics to the broader natural world. By comparing neo-Aristotelian naturalism and ecofeminist virtue ethics, the paper explores attempts to universalise “virtue” across human and non-human domains. It defends a terminological distinction between moral virtue and biological excellence, while suggesting that Aristotle’s teleology allows for a non-anthropocentric environmental perspective grounded in functional fulfilment.

This paper examines the concept of intrinsic value in environmental ethics by exploring its different forms. Advocating a mind-dependent interpretation, it builds on the naturalistic virtue ethics of Philippa Foot. By proposing several modifications to Foot’s theory—incorporating insights from contemporary biology and synthesizing naturalistic and constructivist approaches—the paper argues that while certain parts of non-human nature may possess intrinsic value based on natural teleology, the evaluative process is exclusively human-centred. This claim becomes even more evident in the transition from intrinsic to moral value. Ultimately, the paper suggests that moral consideration of the environment depends less on adherence to norms and more on the moral character and motivation of the acting agent.

Nauka o středu představuje jeden ze stěžejních pilířů Aristotelovy etiky a je úzce provázána s jeho pojetím etických zdatností. Ty jsou podle Aristotela flexibilní s ohledem na kontext praktické situace. Pojetí statečnosti se však od ostatních etických zdatností liší. Předně je zde problém dvou emocí, které Aristotelés přisuzuje zdatnosti statečnosti. Dále omezuje její oblast výhradně na válečnictví. Toto paradigma válečnictví má pak za následek, že statečnost postrádá flexibilitu etických zdatností a stává se rigidní. Tyto klíčové prvky ohrožují plausibilitu a koherenci Aristotelovy nauky o středu. Chyba ovšem není v nauce o středu jako takové, ale chyby se dopouští sám Aristotelés nesprávnou aplikací nauky o středu na statečnost.