Nietzschův zájem o tématiku rétoriky dosáhl prvního pomyslného vrcholu na konci roku 1872 a v první polovině roku následujícího. Průsečíkem textů z tohoto období, tedy eseje O pravdě a lži, univerzitních přednášek a osobních skic, se stala myšlenka, podle které nelze rétorickou aktivitu subjektu redukovat pouze na prostor jazyka; ta je totiž přítomná i po celou dobu konstituce naší názorné zkušenosti. Ve snaze po vysvětlení této pro dějiny rétoriky zcela atypické představy se ovšem budu muset do…
Read moreNietzschův zájem o tématiku rétoriky dosáhl prvního pomyslného vrcholu na konci roku 1872 a v první polovině roku následujícího. Průsečíkem textů z tohoto období, tedy eseje O pravdě a lži, univerzitních přednášek a osobních skic, se stala myšlenka, podle které nelze rétorickou aktivitu subjektu redukovat pouze na prostor jazyka; ta je totiž přítomná i po celou dobu konstituce naší názorné zkušenosti. Ve snaze po vysvětlení této pro dějiny rétoriky zcela atypické představy se ovšem budu muset dotknout i několika dobových filosofických tradic, na základě kterých si na konci 60. a na začátku 70. let ujasňoval svá epistemologická východiska. Na závěr se pokusím (bez hlubší kritiky) najít možné paralely mezi touto Nietzschovou představou a teoriemi konceptuálních metafor, které v mnohém předznamenal.
