Článek tvrdí, že nástup velkých jazykových modelů (LLMs) vyžaduje konceptuální i metodologickou revizi pragmatiky. Zpochybňuje tradiční postavení pragmatiky v rámci sémiotické trichotomie (syntax, sémantika a pragmatika) a snaží se ukázat, že rámec Human–Machine Communication (HMC) poskytuje vhodnější perspektivu pro analýzu utváření významu v hybridních interakcích člověka a LLM. Na tomto základě článek identifikuje tři vzájemně propojené rozpory, které jsou pro současný pragmatický výzkum LLMs…
Read moreČlánek tvrdí, že nástup velkých jazykových modelů (LLMs) vyžaduje konceptuální i metodologickou revizi pragmatiky. Zpochybňuje tradiční postavení pragmatiky v rámci sémiotické trichotomie (syntax, sémantika a pragmatika) a snaží se ukázat, že rámec Human–Machine Communication (HMC) poskytuje vhodnější perspektivu pro analýzu utváření významu v hybridních interakcích člověka a LLM. Na tomto základě článek identifikuje tři vzájemně propojené rozpory, které jsou pro současný pragmatický výzkum LLMs charakteristické. Zaprvé tvrdí, že současné přístupy vycházejí z antropocentrických pragmatických teorií, a ukazuje, že pravděpodobnostní pragmatika (zejména rámec Rational Speech Act) může být pro popis chování konekcionistických LLMs vhodnější. Zadruhé upozorňuje na problém substitucionalismu jakožto praxi, která zaměňuje konkrétní modely za AI systémy obecně, jednotlivé jazyky za jazyk jako takový a (především) ve výzkumu nahrazuje lidské účastníky komunikace jazykovými modely, přičemž nebere v potaz změny lidského komunikačního chování, které je motivováno vstupem LLMs do jazykových interakcí. Zatřetí se zabývá rozdílem mezi technickým a pragmatickým pojetím kontextu a snaží se ukázat, že zvětšování kontextu v technickém smyslu doprovází rozpad komunikačního kontextu, a to vede ke vzniku toho, co označuji jako zmaření/frustraci kontextu.
