Vladimir Mikes

L’article aborde le sujet souvent débattu du rapport entre le détermi­nisme stoïcien et la morale pour rouvrir la question de la notion d’assentiment. Dans ce but, il réexamine les sources pour montrer deux choses : que les inter­prétations dites compatibilistes ont raison dans leur effort général pour montrer que les stoïciens restent déterministes quand ils présentent leur psychologie de l’action et défendent l’idée de responsabilité, mais qu’en même temps elles vont trop loin quand elles affirment – dans un effort de systématisation de la stratégie stoïcienne – que l’assentiment est le simple effet de la rencontre du caractère particulier de l’agent et de l’impression sensorielle. En essayant de restituer l’ac­cent que les stoïciens ont mis sur l’assentiment, l’article indique que c’est égale­ment là que réside l’ambigüité de leur psychologie de l’action, qui a contribué au paradoxe dans l’interprétation du stoïcisme : ce dernier a été dès l’origine, d’un côté, une inspiration pour ceux qui ont voulu argumenter en faveur de la liberté de l’action humaine, et de l’autre, le sujet de la critique pour la réfutation de la liberté de l’action. Dans son ensemble l’interprétation proposée est négative dans le sens où elle veut montrer comment ne pas comprendre l’assentiment, pour ouvrir la possibilité de l’examiner de nouveau, ce qui pourrait montrer enfin que l’ambigüité mentionnée est par conséquent l’expression du plus grand potentiel philosophique de la conception stoïcienne de la raison.

The Stoics’ way of presenting principles – the active and the passive – is ambiguous because they say that principles are two while also suggesting that they are inseparable and thus interdependent. This ambiguity cannot be resolved in favour of one or the other side of the dilemma, as is shown by analysis of two possible models of the relations among principles – a causal and a categories-based model. This ambiguity is rather a necessary consequence of the Stoic view of principles and should be compared to the ambiguity of Plato’s concept of “principles” in the Timaeus. Plato’s Receptacle is in a similar relation to other constitutive elements of his cosmogonical account as are the two Stoic principles, each to the other. In particular, the relation between the Receptacle and qualities in it is to be seen as a systematic parallel to the relation of the Stoic principles (and probably also its historical model). The concluding claim is that Plato and the Stoics advance a similar kind of dualism which should be called such, despite its ambiguity. The ambiguity in both systems is due to the need to see the principles in such a relation as would reveal their dependence, and thus secure the basic unity of the cosmos.

Již letmý pohled na filosofii 20. století, která se snaží promýšlet podstatu lidského jednání, budí dojem, že patří k její metodě vrátit se k antickým teoriím a představit je jako historické východisko, jehož nové uchopení povede k lepšímu porozumění aktuálního problému. Tyto návraty, jak je lze sledovat u Heideggera, Gadamera, Ricoeura nebo Arendtové, směřují – nakolik se jedná o teorii jednání – především k Aristotelovi a jeho základnímu rozlišení mezi poiésis a praxis. Cílem následující stati je představit základ teorie jednání, jež byla dílem prvních stoiků ve 3. stol. př. Kr. V naznačeném kontextu si však taková interpretace může činit větší ambice, než jak by se mohlo na první pohled zdát. Zůstává-li totiž Aristotelés pro novodobou filosofii jednání myslitelem, k němuž je třeba se vrátit a s nímž je třeba se vyrovnat, pak je dobré si uvědomit, že právě ve stoicismu lze vidět první a bezprostřední kritickou reakci na Aristotelovu filosofii. Navíc byl stoicismus naukou, v níž se jednání stalo gravitačním bodem všech ostatních úvah a která proto musela svoje vyrovnání s Aristotelem soustředit do pojmů souvisejících úzce právě s jednáním. Lze ovšem snadno vytušit, jaký byl hlavní důvod, proč zůstal stoicismus stranou pozornosti současných filosofů . Přesný vztah stoické nauky k aristotelismu má totiž stále tendenci se skrývat. Navzdory malé četnosti explicitních konfrontací s Aristotelovými argumenty je aristotelismus ve stoicismu přítomen všude – je v něm přítomen natolik, že snaze odlišit oba systémy občas hrozí sklouznutí do povrchních kategorizací, z nichž lze podezírat doxografickou tradici hellénistické a římské doby, která se snaží o uchopení téhož rozdílu. Přesto stoicismus není peripatetická filosofie a lze oprávněně předpokládat, že nahlédnutí odlišnosti mezi obojím vrhne nové světlo na moderní přístup k Aristotelovi

The paper offers an interpretation of Plato’s Necessity in the Timaeus according to which Necessity is an entity which manifests itself in different ways at different stages of the creation of the Universe. The main argument aims to show that Necessity gains at least two different meanings in the course of the creation as described by Plato – that of limiting consequences and that of purposeless motion ; that despite the fact that Necessity is not a self-sustained principle, it has its origin in chōra which is a condition of limiting material spatiality; that the important question what the effects of Necessity in the already created world are should be asked but cannot be easily answered on the basis of what Plato explicitly says