Jaroslav Peregrin

V knize konfrontuji běžné pojetí jazyka, podle kterého je význam záležitostí vztahu slovo-věc, se strukturalistickým pohledem, podle kterého význam nemůže existovat bez toho, aby byly výrazy určitým způsobem provázány mezi sebou. Ukazuji, že takový strukturalismus není jen věcí Ferdinanda de Saussura, ale že se vyskytuje (pod jménem holismus) i v základech (post)analytické filosofie Quina, Davidsona, Sellarse a Brandoma. Ukazuji také, že není neslučitelný s formálně-logickým přístupem k významu, jaký byl rozpracován Carnapem, Montaguem a dalšími.

One of the recent trends in the philosophy of language and theory of meaning is the inferentialist project launched by Robert Brandom (1994, 2000, 2008), elaborating on the approach of Wilfrid Sellars (1953, 1954, 1956, 1974). According to this project, language is to be seen as essentially a rule-governed activity, providing for meaningful utterances in a way analogous to the way in which the rules of chess provide for making one's pawns, bishops or rooks attack one's opponent, checking his king or castling (see Peregrin, 2008). Inferentialism is also a theory of the nature of human reason and consequently of the nature of man, hence an ambitious project. Independently of how realistic these ambitions are, it is of a profound interest that many of the ideas of contemporary general semantic inferentialism were already tabled and discussed within the philosophy of law. Some of them were used to account for the semantics of legal discourse just like they are now used to account for discourse more generally and hence their current employment can be seen as mere generalization; others were submitted to illustrate the fact that legal discourse is specific rather than continuous with the ordinary one. In this paper we would like to survey two such discussions; before presenting the example of the former kind, we will mention one of the latter kind. We will try to show how the legal theorists anticipated current discussions in the field of the philosophy of language and that given the current constellation of the debate, philosophy of language may learn many things from the philosophy of law.

What is structuralism? The stock To explain why we should see Quine can translate the natives’ gavagai either as answer is that it is the brainas a structuralist, I would like to revive rabbit or as undetached rabbit’s part, so he child of Ferdinand de his widely discussed thought experican translate his peers’ rabbit either as Saussure, later fostered by Levi-Strauss, ment, featuring a field linguist decipherrabbit or as undetached rabbit’s part. Hence Foucault, Derrida and their allies. But I ing an unknown language spoken by the cultural relativism appears to muthink we have only to confront the ausnatives somewhere in the middle of tate into an “individual relativism”, a terely scientific style of Saussure’s Course nowhere. On hearing the natives exkind of solipsistic skepticism in which de linguistique générale with that of the claiming “Gavagai!” whenever they see a we can be certain neither that we underwritings of the French structuralists to rabbit, the linguist records in his notestand the natives, nor even that we unrecognise an essential discontinuity. The book the tentative translation hypothderstand each other! French philosophers have developed esis gavagai = rabbit. Next, Quine asks us However this is not a conclusion only certain consequences of Saussure’s to imagine another linguist, who, ob- Quine would be willing to draw. He teaching; and, moreover, in a rather nonserving the same behaviour of the same does not say that we cannot understand Saussurean way. natives, proposes the hypothesis gavagai each other (nor even that we cannot un- In my recent book I put forward the = undetached rabbit’s part. Quine then conderstand the natives): that we can is conalternative thesis that the kind of strucsiders ways of deciding which of the tinually testified to by the indubitable turalism advanced by Saussure is in fact two linguists is correct, and concludes, successes of our communication. For present implicitly in the writings of to the astonishment of many readers, Quine, there is no other measure of unpeople not normally associated with the that there is no feasible way to decide; derstanding, save the smoothness and term, namely the (post)analytic phiand hence that both linguists are corfruitfulness of linguistic interaction, the losophers such as Willard Van Orman rect..

The perennial question – What is meaning? – receives many answers. In this paper I present and discuss inferentialism – a recent approach to semantics based on the thesis that to have ( such and such ) a meaning is to be governed by ( such and such ) a cluster of inferential rules . I point out that this thesis presupposes that looking for meaning requires seeing language as a social institution (rather than, say, a psychological reality). I also indicate that this approach may be seen as a new embodiment of the old ideas of structuralism.

Is logic, feasibly, a product of natural selection? In this paper we treat this question as dependent upon the prior question of where logic is founded. After excluding other possibilities, we conclude that logic resides in our language, in the shape of inferential rules governing the logical vocabulary of the language. This means that knowledge of (the laws of) logic is inseparable from the possession of the logical constants they govern. In this sense, logic may be seen as a product of natural selection: the emergence of logic requires the development of creatures who can wield structured languages of a specific complexity, and who are capable of putting the languages to use within specific discursive practices

Inferentialism, which I am going to present in detail in the following sections, is the view that meanings are, roughly, roles that are acquired by types of sounds and inscriptions in virtue of their being treated according to rules of our language games, roughly in the sense in which wooden pieces acquire certain roles by being treated according the rules of chess. The most important consequences are that (i) a meaning is not an object labeled (stood for, represented ...) by an expression; and that (ii) meaning is normative in the sense that to say that an expression means thus and so is to say that it should be used so and so. The founding father of inferentialism is Brandom (1994; 2000). (However, nothing in this paper hinges on the fact that the version of inferentialism defended here is identical with Brandom's). This position provokes two kinds of objections. First there are general objections towards the very normativity of meaning, which do not target especially inferentialism; these I have addressed elsewhere 1. Besides this, there are objection targeted more specifically at inferentialism. Probably the most discussed specimen of such objections is the objection - repeatedly raised especially by Jerry Fodor and Ernest LePore and others - to the effect that though meanings should be compositional, the compositionality of inferential roles is unattainable. This is the kind of objection I am going to deal with here 2. (Hand in hand with this objection then go various allegations of circularity of inferentialism, which we will also discuss.) To do this, I will exploit the long-standing comparison of language to chess, as it seems particularly helpful for making the inferentialist account of language plausible3. This comparison, to be sure, has its limits beyond which it may become severely misleading; but as long as we keep them in mind, it can serve us very well.

Podíváme-li se na rané Platónovy dialogy, vidíme, že o co v nich jde především, je předvedení toho, že pojmy mají relativně jasné hranice, že zdánlivému chaosu užívání slov vládne jistý pevný řád, který si člověk dokáže i explicitně uvědomit, je-li k tomu vhodným způsobem veden. Snaha o zdůraznění a znázornění tohoto na první pohled neviditelného 'řádu v chaosu' pak podle mého názoru postupně vedla i ke konstituci Platónovy mytologie říše idejí, které, ač neviděny, hrají z hlediska viditelného světa klíčovou roli. Skrytý řád přítomný ve zjevném chaosu je vykreslen jako participace (methexis) věcí zjevného světa na idejích světa neviditelného. A již Aristotelés poukázal na to, že tato mytologie, jakkoli může být její spektakulárnost užitečná v kontextu nedoceňování existence řádu, může být naopak velice zavádějící, jestliže ji začneme brát jako více než právě mytologii; konkrétně jestliže začneme zapomínat, že 'platónský svět idejí' dává smysl pouze jako nástroj porozumění či výkladu toho světa, ve kterém žijeme, a začneme ho vidět jako něco skutečnějšího, než je svět zjevný. Zdá se mi tedy, že platonismus se ve filosofii dostává ke slovu jako antidotum vždy tehdy, když dochází k absolutizaci 'chaotického aspektu' světa (to jest když je svět vykládán jako něco, co jakýkoli řád postrádá - ať už to má podobu herakleitovského absolutizace pomíjivosti, romantického zdůraznění nevázanosti a iracionality, či postmoderní akcentuace různorodosti a nesouměřitelnosti). Na druhé straně platonismus sám svádí k absolutizaci 'řádu' (před Platónem zosobňovaným zejména parmeninovským popřením jakékoli proměnlivosti, a později pak nabývají podob třeba racionalistického výkladu světa jako vtěleného rozumu nebo moderního scientistichého názoru, podle kterého je mírou všech věcí věda). Existují ideje ve své 'platónské říši' doopravdy? Odpověď na tuto otázku je ovšem podstatným způsobem ovlivněna tím, jak rozumíme termínu "existovat" (nemluvě o slově "doopravdy")..

In a remarkable early paper, Wilfrid Sellars warned us that if we cease to recognize rules, we may well find ourselves walking on four feet; and it is obvious that within human communities, the phenomenon of rules is ubiquitous. Yet from the viewpoint of the sciences, rules cannot be easily accounted for. Sellars himself, during his later years, managed to put a lot of flesh on the normative bones from which he assembled the remarkable skeleton of the early paper; and his followers too. However, what they say is somewhat divergent; and therefore my aim in this paper is to concentrate on the very concept of rule and analyse it in the context of the question what it is about us humans that makes us special

Imagine a Paleolithic hunter, who has failed to hunt down anything for a couple of days and is hungry. He has an urgent desire, the desire to eat, which he is not able to fulfill – his desire is frustrated by the world. Now imagine our contemporary bank clerk, who went to work forgetting his wallet at home and is hungry too. He too is not able to fulfill his urgent desire to eat because it is frustrated by the world. From the viewpoint of the two individuals the situation is very similar. However, it differs in at least one crucial respect. While the hunter cannot eat because there is no food available to him anywhere near (at least as far as he can find out), the clerk can easily find tons of food - it is enough to visit a nearest supermarket. The reason why he cannot get the food is not that it would be physically impossible, but because taking food from store's shelves without paying is forbidden. This story reminds us that many of the barriers that constrain our lives and make us find our way merely within the space delimited by them are no longer barriers in the literal sense of the word - they are no longer produced by the conspiracy of the causal laws that form our physical niche. Rather they are produced by the conspiracy of attitudes of our fellow humans - they are deliberate rules, rather than inexorable natural laws. In this way evolution is canalized not by the environment relatively independent of it, but rather by the ploy of the organisms it itself has brought into being. I think that realizing the full import of this autocatalyctic situation may lead us, on the one hand, to the appreciation of certain philosophical doctrines, pervasive especially after Kant, regarding normativity as the hallmark of the human, while, on the other hand seeing how they get enlightened by scientific doctrines regarding the development of the human race its continuities/discontinuities with its animal cousins.

Abstrakt. Běžně se má za to, že pravidla hrají v rámci myšlení jenom marginální úlohu. Myšlení je přece proces, který je svou podstatou svobodný, ne-mechanický a kreativní – a tudíž nikoli řízený nějakými pravidly. Často se má dokonce za to, že je to právě absence pravidel, která dělá z lidského myšlení to, čím je, a co člověka principiálně odlišuje od stroje. V ostrém kontrastu k tomuto pohledu stojí Wittgensteinův výrok, že vlastně nemůžeme překročit hranice logiky – že nemůžeme myslet tak, aby to bylo s pravidly logiky v rozporu. Jak mohl Wittgenstein tvrdit něco, co zní tak očividně nesmyslně? V přednášce se chci podívat na roli, kterou v rámci myšlení hrají pravidla, z poněkud jiného pohledu, než jak to bývá běžné. Nemyslím, že by existovala nějaká pravidla, která by obecně vedla naše myšlenkové pochody; jsem však přesvědčen, že jistý druh pravidel hraje z hlediska myšlení skutečně klíčovou roli – jsou to ta, která konstituují 'prostor významů', o něž se naše myšlení standardně opírá.

Nová kniha Petra Koláře, Pravda a fakt (Filosofia, Praha, 2002) je věnována tématu, kterým se Kolář částečně zabýval již ve své předchozí knize: teoriím pravdivosti a zejména teorii korespondenční. Diskuse o tom, jak explikovat pojem pravdy či pravdivosti se analytickou filosofií táhnou od jejích počátků, a rozdmychány byly zejména výsledky Tarského matematických analýz tohoto pojmu1. Kolář v první části knihy probírá a srovnává hlavní kategorie těch teorií, které jsou výsledky těchto diskusí (některé z nich samozřejmě tak či onak existovaly dávno před Tarskim): dělí je na korespondenční, koherenční, pragmatistické, minimalistické, redundanční a sémantické (tou poslední je de facto původní Tarského varianta). Způsobu, jak Kolář tyto teorie vykládá, lze, myslím, vytýkat skutečně pramálo: jeho výklad je systematický, jasný a názorný. Také shrnutí na koncích jednotlivých kapitol jsou velice užitečná a dokumentují autorovu pedagogickou pečlivost. Přesto bych si k této části dovolil mít dvě drobné a jednu zásadnější připomínku. Zaprvé se mi nezdá příliš adekvátní, jak Kolář používá termíny deflacionismus a minimalismus: za deflacionistickou prohlašuje každou teorii, která rezignuje na explikaci pojmu pravdy, takže mu do této kolonky spadne jak horwichovský minimalismus, tak davidsonovský názor, že pojem pravdy nelze explikovat ne proto, že by byl triviální, ale naopak proto, že je příliš fundamentální (tady se dere na jazyk termín maximalismus). To se ale těžko slučuje s Davidsonovým výslovným odmítáním deflacionismu2. Zdá se mi, že termín deflacionismus je spíše víceméně synonymní s termínem minimalismus a ty oba se mi zdají do velké míry krýt i s redundanční teorií. Druhou drobnou výhradou je, že mi připadá škoda, že Kolář v rámci pojednávání pragmatistických teoriích zcela pominul současný pragmatismus. Škoda to je pro to, že pragmatismus v současné době zažívá velký revival a i různé pragmatistické teorie pravdivosti se proto dostávají na pořad dne (včetně například kontextu matematiky). Za....